Historie výzkumu a monitoringu

Úvod

Snahy o pochopení vývojové dynamiky pralesovitých porostů na území dnešní České republiky sahají až do poloviny 19. století. V roce 1851 bylo provedeno první prokazatelné šetření v pralesních porostech na svazích Boubína. Pod dlouhé přestávce následovaly ve 30. letech 20. století rozsáhlé výzkumy prof. Aloise Zlatníka na Podkarpatské Rusi. Po druhé světové válce probíhal nadějný výzkum přírodních lesů pod vedením Dr. Jaroslava Řeháka ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti, který byl však v 60. letech zastaven. Od 60. let 20. století, po dobu cca 30 let, se studované problematice věnovali pod vedením prof. Miroslava Vyskota pracovníci tehdejší katedry pěstování lesů Vysoké školy zemědělské v Brně. V současnosti se výzkumem přirozených lesů systematicky zabývá tým pracovníků oddělení ekologie lesa VÚKOZ (Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i.) a dílčím způsobem též někteří pracovníci Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti – výzkumné stanice Opočno a Fakulty lesnické a environmentální České zemědělské univerzity v Praze.

S nástupem nového tisíciletí, v roce 2001, jsme si připomněli významné výročí české lesnické vědy – 150 let od prvních podrobných šetření v pralesovitých porostech, jejichž cílem bylo poznání dynamiky původních lesů (pralesů) a následné využití získaných poznatků pro jejich ochranu i pro pěstební praxi v hospodářském lese.

Novodobý výzkum nebyl v ČR nikdy dlouhodobě a systémově koordinovaný. Prováděly jej univerzity, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, organizace státní ochrany přírody či jednotlivci z vlastního zájmu a nadšení. To vedlo a vede ke značné roztříštěnosti informací o celé problematice a ztěžuje zájemcům studium literárních pramenů. Na stránkách  Historie výzkumu a monitoringu se snažíme stručně shrnout uvedenou problematiku za uplynulých více než 150 let a poskytnout přehled související literatury.

Metodika – historie

Z dostupných historických i současných materiálů, v některých případech již dílčím způsobem zpracovaných, byly excerpovány údaje, vztahující se výhradně k sestavení kompletní chronologie výzkumu dynamiky vývoje přirozených lesů v České republice. Současně byl zpracován literární přehled významnějších prací, které se vztahují ke studovanému tématu. V českých pralesovitých rezervacích bylo a je řešeno mnoho rozličných výzkumných projektů. Tato studie se soustředí výhradně na práce, které zahrnovaly výzkum dynamiky vývoje přirozených lesů, tzn. změny ve struktuře či textuře lesního porostu, v charakteristikách dřevinného patra a v návaznosti i v synuzii bylin a v půdě. Práce, které se zabývají pouze synuzií bylin nebo půdními poměry apod. nemohly být pro jejich větší množství a celkovou přehlednost stránek zařazeny.

Historický vývoj

Historie byla složena z jednotlivých osobností, které se postupně věnovali výzkumu lesa.

Josef John – polovina 19. století

V první polovině 19. století docházelo v českých zemích k rozsáhlým těžbám dříví, které souvisely s rozvojem hutnictví a další průmyslové výroby. Při obnovách porostů byl masově prosazován smrk ztepilý (Picea abies), který byl uměle zaváděn na většině obnovní plochy tehdejších lesů. Již v prvních, příp. ve druhých generacích smrkových monokultur však docházelo k velkým polomům (zejména ve špatně vychovávaných, labilních porostech), které byly následně doprovázeny rozsáhlými kalamitami lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Zejména rychlé mizení dosud nedotčených pralesů v méně přístupných horských oblastech bylo důvodem k vyhlášení prvních lesních rezervací na Evropském kontinentě vůbec. Na novohradském panství v jižních Čechách zřídil v roce 1838 přírody milovný hrabě Jiří Buquoy, přítel Goethův, v revíru Obora lesní rezervaci, tzv. Žofínský prales. V něm byla zakázána nejen těžba dřeva, nýbrž i hrabání steliva a ostatní lidské zásahy do přirozeného vývoje lesa.

Stejně jako Jiří Buquoy uvažoval také Ing. Josef John v oblasti Boubína na Šumavě. K zájmu o dosud existující pralesy jej však nevedl pouze romantický pohled na celou záležitost. Uvědomoval si, že v těchto porostech leží klíč k pochopení člověkem neřízených přírodních procesů, bez jejichž znalosti není možno provozovat trvale udržitelné lesní hospodářství ani aktivní ochranu pralesovitých porostů.

Josef John se v roce 1843 ujal vedení lesní správy ve Vimperku na tehdejším Schwarzenbergském panství. Od roku 1847 se připravoval využívat pozorování vývoje stromů v pralese pro potřebu lesnické vědy a patrně již tehdy uvažoval o jejich záchraně pro budoucí generace (NOŽIČKA 1958).

Josefu Johnovi jistě náleží hlavní zásluha o to, že již roku 1849 byla pozornost českých lesníků obrácena k šumavským pralesům. Toho roku 2. září uspořádala Česká lesnická jednota za účasti vynikajících odborníků svou první exkursi do Boubínského pralesa a poskytla tak mnohým účastníkům příležitost spatřit skutečně původní les. Podle tehdejších sdělení bylo na bývalých Schwarzenbergských panstvích ještě 33 000 jiter (19 992) pralesů (GÖPPERT 1868). Uveřejnění zprávy o této exkursi vzbudilo zájem o šumavské pralesy nejen u nás, nýbrž i v sousedních zemích.

V létě roku 1851 vykolíkoval Josef John v Boubínském pralese 8 zkusných ploch a uložil lesnímu adjunktovi Františku Jungwirthovi zmapovat je tak, aby podávaly co nejpravdivější a nejnázornější obraz pralesa, rozvrstvení všech jeho stromů i jejich rozměry. Jungwirth zhotovil do října 1851 mapové obrazy sedmi těchto ploch a poslal je do Třeboně k nahlédnutí Schwarzenbergovi, od něhož si však John 9. dubna 1852 vyžádal jejich vrácení a připomněl, že je potřebuje pro své vědecké zájmy. Žádané snímky pralesa byly tehdy Johnovi skutečně vráceny (NOŽIČKA 1958, 1959).

Alois Zlatník

Po dlouhé přestávce, která dokazovala vizionářskou předvídavost Josefa Johna, započal s velmi podrobnými a rozsáhlými výzkumy v oblasti Východních Karpat (tehdy Československá republika, dnes Ukrajina) prof. RNDr. Ing. Alois Zlatník, DrSc., významná osobnost lesnické fakulty tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně.

V letech 1932-34 provedl šetření pedologická, fytocenologická a dendrometrická na třech lokalitách (Stužica, Javorník, Pop Ivan), přičemž na každé měl umístěno několik tzv. vzorních ploch rozličných velikostí (3-8 ha). Na těchto plochách konal ještě řadu podrobných šetření (podrobný výzkum synuzie bylin na fixovaných čtvercích apod.). Výsledky byly souhrnně zpracovány a publikovány (ZLATNÍK 1935, 1938).

Následně po 60 letech (v období 1996-1998) se podařilo badatelskému týmu Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a typologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně nalézt původní hranice několika ploch v oblasti Popa Ivana (vzorní plocha 11) a Javorníku (vzorní plochy 6 a 7) a zopakovat na nich kompletní šetření. Počínaje rokem 1997 probíhají výzkumné práce ve spolupráci s oddělením ekologie lesa AOPK ČR. V období 2002-2005 byly dále identifikovány vzorní plochy 5, 12, 13, 14 a na nich provedena opakovaná šetření.

Jindřich Chmelař

V letech 1951 – 1956 prováděl rozsáhlá šetření v rezervaci Mionší doc. RNDr. Ing. Jindřich Chmelař, DrSc., který založil 2 trvalé výzkumné plochy (TVP) o velikostech 2,43 ha a 5,23 ha a 10 TVP o velikosti 20x20m pro detailnější sledování některých veličin, zejména vývoje zmlazení jedle a spektrálního složení světla v porostu apod. (CHMELAŘ 1957, 1958, 1959). Na dvou větších plochách provedl geodetické zaměření všech stromů od d1,3 = 7 cm a výše, sestrojil podrobnou mapu těchto ploch v měřítku 1:500 a podrobnou kartotéku všech zaměřených stromů. Na 10 menších TVP (z toho 5 v areálu „velkých“ TVP, resp. v jejich těsné blízkosti, 1 mimo rezervaci v kulturní smrčině a 4 zbývající v rezervaci, ovšem zcela mimo „velké“ TVP) prováděl podrobný výzkum vývoje semenáčů se speciálním zaměřením na jedli. Primární data z původních šetření jsou dnes v péči Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a typologie Fakulty lesnické a dřevařské Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.

Mionší 1957 – Chmelařova výzkumná pocha „A“ (výřez)

V letech 2003-2004 se podařilo spojenému týmu AOPK ČR a LDF MZLU v Brně identifikovat TVP „A“ o výměře 2,53 ha a provést opakovaná měření po 50 letech.

Jaroslav Řehák a spolupracovníci

V rámci výzkumného úkolu „Výzkum lesní geobiocenosy“ byl ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti Zbraslav-Strnady (VÚLHM) řešen dílčí úkol „Výzkum reservací“, jehož řešitelem byl Dr. Ing. Jaroslav Řehák, CSc. Úkol byl řešen v období 1953-1963 a zabýval se zejména studiem přirozených lesů v rezervacích Mionší, Boubínský prales a Žákova hora.

V roce 1953 založili v lokalitě Mionší pracovníci VÚLHM pod vedením Dr. Ing. Jaroslava Řeháka, CSc. 2 TVP po 1 ha. Provedli zaměření stojících i ležících stromů busolním teodolitem, podrobná dendrometrická šetření a sestrojili mapy těchto ploch. V roce 1958 bylo provedeno opakované měření na ploše č. I, zatímco na ploše č. II měření, vzhledem k neznatelným změnám v porostu, neproběhla. Současně však bylo v tomto roce založeno v pravidelné síti (300 x 300 m) celkem 10 nových, kruhových TVP o ploše á 10 arů (tj. o poloměru 17,84 m). Na těchto TVP bylo provedeno podrobné dendrometrické šetření jako na hektarových TVP I. a II. a navíc podrobně popsáno zmlazení nedosahující měřené dimenze stromů (d1,3=7cm, resp. do 130 cm výšky) (ŘEHÁK 1963).

V roce 1962 byly založeny tzv. srovnávací plochy k TVP přímo v rezervaci. Jednalo se o tři plochy v porostních útvarech „výběrného tvaru“ – A – 0,20 ha, B – 0,15 ha, C – 0,15 ha. V přilehlých hospodářských porostech byly vytýčeny 4 plochy S, T, U, V, všechny o výměře 0,20 ha. Na nich bylo opět podrobně zachyceno dřevinné patro a provedena dendrometrická měření. V roce 1963 proběhlo třetí opakované měření na TVP I a druhé opakované měření na kruhových TVP 1-10. Na TVP I. byly založeny 2 transekty (ŘEHÁK 1963).

V rámci výše uvedeného programu byly v Boubínském pralese v roce 1954 vytýčeny 4 jednohektarové TVP na různých stanovištích a v různých růstových fázích porostu. V témže roce bylo uskutečněno i první měření na všech TVP. V roce 1959 byla opakována původní měření a navíc na všech plochách byly polohově zaměřeny stojící i ležící kmeny (ŘEHÁK 1959, 1962, 1964). Dodatečně byly vyznačeny transekty 100 x 10 m, vždy dva na TVP kolmo na sebe. V roce 1960 bylo dokončeno kompletní zaměření stromů na transektech a tyto byly zobrazeny (ŘEHÁK 1962, 1964). V letech 1960-1961 bylo souběžně provedeno vyprůměrkování všech stromů v pralese odděleně pro jednotlivé lesní typy. Tehdy (1961) se podařilo Ing. V. Samkovi, CSc. objevit jeden z hraničních kamenů Johnovy výzkumné plochy V. a na podzim téhož roku byl dohledán další. Byla vytýčena jedna ze dvou možných alternativ čtvercové plochy o výměře jednoho dolnorakouského jitra (0,5756 ha), stromy na ní byly obvyklým způsobem očíslovány, zaměřeny a pořízen situační plánek jejich rozmístění v terénu (ŘEHÁK 1962). V roce 1964 byla zopakována po deseti letech provedená šetření na 4 TVP a založena druhá alternativa Johnovy plochy V. (ŘEHÁK 1964).

Na TVP založených Dr. Řehákem bylo provedeno opakované šetření jeho týmem ještě v roce 1964, 1969 (již mimo výzkumný program) a na TVP I, II a IV také v roce 1972. Měření z roku 1972 však nebyla vyhodnocena. Později pod vedením Ing. Miroslava Vaňka, CSc. bylo provedeno opakované měření na TVP I a II (1984) a TVP III a IV (1989) (VANĚK 1990). Další opakované měření na všech čtyřech TVP proběhlo v roce 1996 formou diplomových prací studentů Katedry pěstování lesů Fakulty lesnické a environmentální České zemědělské univerzity v Praze.

Na Žákově hoře byla pod vedením Řehákova spolupracovníka Ing. Bozděcha založena v roce 1956 trvalá výzkumná plocha o velikosti 0,75 ha. Šetření uskutečněná na této ploše byla zopakována v letech 1961, 1964, 1967, 1971. V roce 1961 bylo navíc na celé ploše rezervace provedeno průměrkování naplno. Z těchto prací se dochoval krátký souhrn výsledků a chybí kompletní výzkumné zprávy.

Miroslav Vyskot a spolupracovníci

Od druhé poloviny padesátých a s různě dlouhými přestávkami do osmdesátých let 20. století probíhal výzkum pralesovitých rezervací též pod vedením prof. Dr. Ing. Miroslava Vyskota, DrSc. z tehdejší Katedry pěstování lesů Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Výzkum se soustředil na několik vybraných objektů – Boubín, Bumbálka (Salajka), Lanžhot (Cahnov a Ranšpurk), Plešné jezero a Roštýnská obora.

V Boubínském pralese byly v roce 1961 vytýčeny po spádnici přibližně v ose východ-západ dva průřezové pásy o rozměrech A – 229,5 x 10 m, B – 220,5 x 10 m. Na nich byly provedeny podrobné analýzy dendrometrické a studie přirozeného zmlazení (VYSKOT 1968a). Opakovaná měření proběhla v letech 1969 a 1975 (VYSKOT 1976, 1981). V roce 1986 byly průřezové pásy rozšířeny na plochy o výměře 1 ha a provedena opakovaná šetření dle původní metodiky (STANĚK 1989).

Beskydský prales Bumbálka (Salajka) se stal předmětem výzkumu v roce 1959, kdy M. Vyskot založil 2 TVP po 0,5 ha o stranách 50 x 100 m (VYSKOT 1968b). Opakovaná šetření na těchto plochách proběhla v letech 1965 (VYSKOT 1968b), 1974 (BATELKA 1979, VYSKOT 1976) a 1986 (STANĚK 1989).

V pralesovitých rezervacích Cahnov-Soutok a Ranšpurk (souhrnně označovaných Lanžhotský prales) započal výzkumnou činnost M. Vyskot v roce 1958, založením TVP o velikosti 1 ha v každé z uvedených rezervací (VYSKOT 1959). Šetření uskutečněná na těchto plochách byla zopakována po 30 letech – v roce 1987 v Ranšpurku a v roce 1988 v Cahnově (STANĚK 1989; STANĚK et BARTÁK 1989).

Roštýnská obora se stala předmětem výzkumu v roce 1977, kdy zde byly založeny tři TVP (2 TVP po 0,5 ha a 1 TVP o velikosti 1 ha). Opakovaná šetření zde byla provedena v letech 1981 a 1985 (STANĚK 1989; VYSKOT 1985).

Ve všech uvedených rezervacích byly na TVP zaměřeny pozice stromů a prováděny analýzy dendrometrické a strukturální a sledován vývoj přirozeného zmlazení.

V rámci své vědecké činnosti na katedře pěstování lesů Lesnické fakulty Vysoké školy zedmědělské v Brně prováděl šetření v rezervaci V Klučí s využitím Vyskotovy metodiky J. Batelka (BATELKA 1975; BATELKA et BOHÁČEK 1976).

Stanislav Vacek a spolupracovníci

V rámci vědecké činnosti VÚLHM – výzkumné stanice Opočno probíhá dlouhodobé sledování vývoje ve vybraných lokalitách krkonošských autochtonních bučin a smrčin pod vedením Prof. RNDr. Stanislava Vacka, DrSc.

Na lokalitách Rýchory a Boberská stráň probíhá na serii 6 TVP (každá 0,25 ha) sledování vývoje původních horských bučin (VACEK et al. 1984; VACEK et al. 1988; VACEK et al. 1996) a na lokalitě Strmá stráň na 5 TVP sledování vývoje původních horských smrčin (VACEK 1981, 1990; VACEK et al. 1994), doplněné o výzkum původních bukových smrčin na dvou TVP na lokalitě V bažinkách (VACEK et al. 1987).

Eduard Průša a následovníci

Komplexně pojatý výzkum pralesovitých porostů započal Ing. Eduard Průša, CSc. v sedmdesátých letech 20. století na síti pralesovitých rezervací, vybraných v různých lesních vegetačních stupních a s velikou škálou stanovišť (Bílá Opava, Boubín, Cahnov-Soutok, Doutnáč, Kohoutov, Milešice, Polom, Ranšpurk, Razula, Salajka, Stožec, Žákova hora, Žofín). Stromové patro bylo geodeticky zaměřeno na celých plochách rezervací, bylo provedeno mapování zmlazení, lesních typů, zakládány trvalé typologické plochy pro sledování změn bylinného patra a půdních poměrů, proměřovány transekty za účelem studia struktury porostů atd. Jednalo se tehdy o nejrozsáhlejší šetření v pralesovitých rezervacích jaké kdy bylo u nás prováděno (PRŮŠA 1972, 1974, 1975, 1976, 1977, 1985a, 1985b, 1990; PIŠTA et PRŮŠA 1974; PRŮŠA et HOLUŠA 1976; PRŮŠA et VOKOUN 1984). Některá šetření byla v osmdesátých letech v omezeném rozsahu opakována (PRŮŠA 1988, 1989).

Od roku 1994 do roku 2000 probíhala opakovaná šetření v rezervacích zachycených Ing. Průšou v rámci dlouhodobého projektu „Výzkum dynamiky vývoje pralesovitých rezervací v ČR“, řešeného výzkumným týmem „Modrá kočka“ oddělení ekologie lesa Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Postupně byly prováděny kompletní revize všech původních šetření po cca 20-25 letech. Tato síť byla doplněna o opakovaná šetření na lokalitách zaměřených jinými autory, kteří však využívali původní Průšovu metodiku – Velká Pleš (MOUCHA 1978) a Jiřina (OKÁČ 1984) – a také o nově zaměřené plochy (Diana, Hojná Voda, Lipina, Mionší, Sidonie). Bylo využito též původních šetření dalších autorů – např. z lokality V Klučí (BATELKA 1975; BATELKA et BOHÁČEK 1976).
Uvedeným doplněním byla vytvořena síť 20 plošně sledovaných lokalit, které zahrnují kompletní škálu vegetační stupňovitosti v ČR (tab. 1). Souběžně byl zkompletován soubor původně zaměřených rezervací nebo TVP v rezervacích do jednotného metodického rámce a byla provedena digitalizace prostorových dat, což je základním předpokladem pro další pokračování výzkumu a pro možnost syntézy dílčích výsledků. Část výsledků již byla publikována (ODEHNALOVÁ 2001; VRŠKA 1996, 1997a, 1997b, 1998a, 1998b; VRŠKA et al. 1999, 2000; VRŠKA et al. 2000, 2001a-c; VRŠKA et al. 2001, 2002) a další jsou postupně připravovány k publikaci.

Zcela zásadní a neopominutelné je syntetické zpracování výsledků z jednotlivých publikací, vztahujících se k řešenému problému. Tímto problémem se dlouhodobě zabýval náš přední lesnický ekolog a kolega Ing. Igor Míchal, CSc (MÍCHAL 1983).

Literatura – výzkum

Batelka, J., 1975. Porostní struktura a přirozená obnova pralesovité rezervace Klučí. Lesnictví 21, 767 – 791.

Batelka, J., Boháček, R., 1976. Porostní struktura a přirozená obnova pralesovité rezervace Loučky na Českomoravské vrchovině. Acta Musei Silesiae – series Dendrologia 25, 145 – 156.

Batelka, J., 1979. Zhodnocení vývoje porostní struktury a dřevinné skladby pralesa Bumbálka. Lesnictví 25, 531 – 550.

Bíba, M., 1978. Státní přírodní rezervace Velká hora na Karlštejnsku, vývoj, stav a výhled. [Ph.D. thesis]. Vědecký lesnický ústav v Kostelci nad Černými lesy.

Göppert, H. R., 1868. Skizzen zur Kenntniss der Urwälder Schlesiens und Böhmens. E. Blochmann & Sohn, Dresden.

Chmelař, J., 1957. Studie o vývoji jedle v podmínkách přirozeného, člověkem neovlivněného lesa, jako příspěvek k řešení otázky celkového ústupu jedle. [Ph.D. thesis]. Depon. in: knihovna Úst. les. bot., dendr. a typol. LDF MZLU Brno.

Chmelař, J., 1958. Ústup jedle v pralesové rezervaci „Mionší“ v Moravskoslezských Beskydech. Acta dendrologica Čechoslovaca I, 6-20.

Chmelař, J., 1959. Přirozená obnova jedle (Abies alba Mill.) v pralesové rezervaci „Mionší“ v Moravskoslezských Beskydech. Lesnictví 5, 225-238.

Míchal, I., 1983. Dynamika přírodního lesa I-VI. Živa 31, 8-13, 48-53, 85-88, 128-133, 163-168, 233-238.

Moucha, P., 1978. Ekologická kritéria péče o přirozená lesní společenstva v navrhované Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. [Ph.D. thesis]. Vědecký lesnický ústav v Kostelci nad Černými lesy.

Odehnalová, P., 2001. Dynamika lesních společenstev v přírodní rezervaci V Klučí. [Diplomová práce]. Lesnická a dřevařská fakulta MZLU, Brno.

Okáč, F., 1984. Dřevinná skladba porostů Státní přírodní rezervace Jiřina. Bohemia centralis 13, 183-199.

Nožička, J., 1958. Z historie boubínského pralesa. Ochrana přírody 13, 144-149.

Nožička, J., 1959. Snahy o přirozenou obnovu lesa a vznik prvních lesních rezervací. Lesnictví 5, 249-252.

Pišta, F., 1972. Lesní společenstva šumavského pralesa. Lesnictví 18, 415 – 437.

Pišta, F., Průša, E., 1974. Milešický prales. Lesnictví 20, 313 – 343.

Průša, E., 1974. Prales Cahnov. Lesnictví 20, 731-756.

Průša, E., 1975. Prales Ranšpurk. Lesnictví 21, 399-428.

Průša, E., Holuša, J., 1976. Prales Razula. Lesnictví 22, 343-368.

Průša, E., 1976. Prales Bílá Opava. Lesnictví 22, 37-55.

Průša, E., 1977. Pralesovitý porost Stožec-Medvědice. Lesnictví 23, 421-444.

Průša, E., Vokoun, J., 1984. Lesní společenstva a stromové patro Žofínského pralesa. Lesnictví 30, 1029-1048.

Průša, E., 1985a. Die böhmischen und mährischen Urwälder – ihre Struktur und Ökologie. Academia, Praha.

Průša, E., 1985b. Státní přírodní rezervace Kohoutov, její ekologie a struktura. Lesnictví 31, 989 – 1016.

Průša, E., 1988. Vývoj stromového patra Žofínského pralesa za období 1975-1987. Lesprojekt, Brandýs nad Labem.

Průša, E., 1989. Boubínský prales, jeho ekologie a struktura v letech 1972-1988. Lesprojekt, Brandýs nad Labem.

Průša, E., 1990. Přirozené lesy ČR. Státní zemědělské nakladatelství, Praha.

Řehák, J., 1959. Struktura porostů Boubínského pralesa a přirozená obnova hlavních dřevin. Lesnictví 5, 119 – 138.

Řehák, J., 1962. Některé nové poznatky ze studia přirozených lesů. [Ph.D. thesis]. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, Zbraslav-Strnady.

Řehák, J., 1963. Poznatky ze studia přirozených lesů rezervace Mionší a jejich využití v podrostním hospodářství. [Final Report of the Research]. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, Zbraslav-Strnady.

Řehák, J., 1964. Růstové změny v přirozených lesích rezervace Boubínský prales. [Final Report of the Research]. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, Zbraslav-Strnady.

Staněk, T., 1989. Komparativní výzkum významných pralesovitých reliktů v ČSR. [Ph.D. thesis]. Lesnická fakulta VŠZ, Brno.

Staněk, T., Barták, M., 1989. Strukturální analýza pralesa Cahnov v ekosystému jihomoravského lužního lesa. Lesnictví 35, 507-520.

Vacek, S., 1981. Věková struktura autochtonní smrčiny v Krkonoších. Lesnictví 27, 213 – 228.

Vacek, S., 1990. Analýza autochtonních smrkových populací na Strmé stráni v Krkonoších. Opera corcontica 27, 59 – 103.

Vacek, S., Balcar, Z., Jurásek, A., 1984. Struktura původních bučin ve východních Krkonoších. Lesnictví 30, 767 – 782.

Vacek, S., Vašina, V., Mareš, V., 1987. Analýza autochtonních smrkových porostů SPR V bažinkách. Opera corcontica 24, 95 – 132.

Vacek, S., Vašina, V., Mareš, V., 1988. Analýza autochtonních bukových porostů SPR Rýchory a Boberská stráň. Opera corcontica 25, 13 – 55.

Vacek, S., Chroust, L., Souček, J., 1994. Produkční analýza autochtonní smrčiny. Lesnictví – Forestry 40, 457 – 469.

Vacek, S., Chroust, L., Souček, J., 1996. Produkční analýza autochtonních bučin.Lesnictví – Forestry 42, 54 – 66.

Vaněk, M., 1990. 30 let vývoje boubínské pralesovité rezervace. Správa CHKO Šumava, Vimperk.

Vrška, T., 1996. (Pra)les Diana. Lesnictví-Forestry 42, 393 – 413.

Vrška, T., 1997a. Prales Cahnov po 21 letech. Lesnictví-Forestry 43, 155-180.

Vrška, T., 1997b. Sledování dynamiky vývoje pralesovitých rezervací ČR na příkladě rezervací Cahnov-Soutok a Diana. [Ph.D. thesis]. Lesnická a dřevařská fakulta MZLU, Brno.

Vrška, T.,1998a. Prales Salajka po 20 letech (1974-1994). Lesnictví-Forestry 44, 153 – 181.

Vrška, T., 1998b. Prales Ranšpurk po 21 letech (1973-1994). Lesnictví-Forestry 44, 440 – 473.

Vrška, T., Hort, L., Odehnalová, P., Adam, D., 1999. Prales Žákova hora po 21 letech (1974-1995). Journal of Forest Science 45, 392-418.

Vrška, T., Hort, L., Odehnalová, P., Adam, D., 2000. Prales Polom po 22 letech (1973-1995). Journal of Forest Science 46, 151-178.

Vrška, T., Hort, L., Odehnalová, P., Adam, D., Horal, D., 2000. Prales Mionší – historický vývoj a současný stav. Journal of Forest Science 46, 411-424.

Vrška, T., Hort, L., Odehnalová, P., Adam, D., Horal, D., 2001a. The Razula virgin forest after 23 years (1972-1995). Journal of Forest Science 47, 15-37.

Vrška, T., Hort, L., Odehnalová, P., Adam, D., Horal, D., 2001b. Milešice virgin forest after 24 years (1972-1996). Journal of Forest Science 47, 555-666.

Vrška, T., Hort, L., Odehnalová, P., Adam, D., Horal, D., 2001c. Boubín virgin forest after 24 years (1972-1996) – development of wood layer. Journal of Forest Science 47, in print.

Vrška, T., Hort, L., Adam, D., Odehnalová, P., Horal, D., 2001. Developmental dynamics of virgin forest reserves in the Czech Republic I – The Bohemian-Moravian Upland (Polom, Žákova hora Mt.). Academia, Praha, in print.

Vrška, T., Hort, L., Adam, D., Odehnalová, P., Horal, D., 2002. Developmental dynamics of virgin forest reserves in the Czech Republic II – The lowland floodplain forests (Cahnov-Soutok, Jiřina, Ranšpurk). Academia, Praha, in print.

Vyskot, M., 1959. Druhová a prostorová skladba Lanžhotského pralesa a poměry přirozené obnovy. Lesnictví 5, 157-174.

Vyskot, M., 1968a. Pralesovitá rezervace Boubín na Šumavě. Lesnictví 2, 17.

Vyskot, M., 1968b. Porostní struktura a přirozená obnova v pralesovité rezervaci Bumbálka. Lesnický časopis 14, 607 – 620.

Vyskot, M., 1975. Populace pralesovitého charakteru v oblasti Plešného jezera na Šumavě. [Final Report of the Research]. Lesnická fakulta VŠZ, Brno.

Vyskot, M., 1976. Analýza porostní struktury a přirozené obnovy v pralesovitých rezervacích Boubín, Bumbálka, Lanžhot. [Dílčí závěrečná výzkumná zpráva]. Lesnická fakulta VŠZ, Brno.

Vyskot, M., 1981. Československé pralesy. Academia, Praha.

Vyskot, M., 1985. Struktura a vývoj pralesovité rezervace Roštýn. Lesnictví 31, 387 – 410.

Zlatník, A., Zvorykin, I., 1935. Studie o státních lesích na Podkarpatské Rusi. Sborník výzkumných ústavů zemědělských ČSR, sv. 127, Brno.

Zlatník, A., Korsuň, F., Kočetov, F., Kseneman, M., 1938. Prozkum přirozených lesů na Podkarpatské Rusi. Sborník výzkumných ústavů zemědělských ČSR, sv. 152, Brno.