Od počátku silnějšího vlivu na lesy do poloviny 18. století
Historické ovlivnění lesů na dnešním území České republiky sahá do minulosti před první dochované písemné záznamy. K prvnímu rozsáhlejšímu odlesnění došlo pravděpodobně v 8.-9. století na jižní a střední Moravě, v době vrcholného rozmachu Velkomoravské říše. Stejně tak s postupným osídlováním Čech, zejména České kotliny v okolí dolních toků Labe a Vltavy, docházelo k plošně rozsáhlejším odlesněním. V období nastupujícího středověku byly postupně osídlovány i oblasti pahorkatin a vrchovin. Stále větší potřeba palivového dříví a nové požadavky na dříví jako materiál pro stavby a rozvíjející se těžbu nerostných surovin, vedl v některých více osídlených oblastech, zejména středních Čech, k silné devastaci lesů a dalšímu odlesňování.
Historicky nejvýznamnější český panovník – císař Karel IV. – reagoval na vzniklou situaci sepsáním první české písemné zprávy o potřebě chránit lesy pro jejich budoucí užitek. V roce 1355 byl vydán obecně platný zákoník pro země koruny České, tzv. Maiestas Carolina, ve kterém byl již tehdy zmíněn význam lesů (rozuměj královských lesů) pro společnost: „Krásný soubor našich lesů, vzbuzující obdiv cizinců, chceme netoliko promrhati, ale zamýšlíme jej uchrániti od veškerého kácení. Chtějíce, aby lesy zůstaly nedotknuté a věčné, rozkazujeme, aby žádný z našich hajných nebo lovčích ani žádná jiná osoba nesměl je káceti, vyvážeti nějaké dříví z našich lesů, zcizovati je nebo prodávati, leč pouze dřevo suché a to, které padne silou větrů…..Kdo by jednal opačně, tomu hrozí trest utětí pravé ruky.“
V období 12.-14. století byla postupně kolonizována centrální oblast dnešní ČR – Českomoravská vrchovina a oblasti podhůří hraničních pohoří, která po obvodu obepínají téměř celé dnešní území státu. Původní pralesy byly živelně káceny a na jejich místě vyrůstal sekundární les, který si však stále uchovával parametry původních lesů – dřevinnou skladbu, prostorovou a věkovou diferenciaci. Od 15. století je v těchto oblastech zaznamenán rozvoj železářství a následně i sklářství, takže již v 17. století bylo dnešní území ČR, s výjimkou vyšších horských poloh (cca nad 1000-1100 m n.m.) souvisle osídleno.
Východní část území – tzv. moravské Karpaty při dnešní hranici se Slovenskou republikou – prošly ve 13.-15 století obdobím tzv. valašské kolonizace. Řada vrcholových partií a mírných svahů v těchto pohořích byla odlesněna a po následující staletí využívána jako pastviny. Dobytek se tak dostával i do okolních lesů a působil v nich dlouhodobě velké škody.
Neustále narůstající spotřeba dřeva v období 17.-18. století, nyní zejména pro účely prvotního průmyslu, vedla k prvním snahám zavést systémové lesní hospodářství, zpracovat přehled o stavu lesů a cílevědomě řídit jejich využívání. 18. století je proto možno označit za století systematického zavádění intenzivního smrkového hospodářství v českých zemích, kterému se ve středních polohách vrchovin (cca od 500 m n.m. výše) a v horských oblastech zpočátku dobře dařilo. První generace smrkových porostů po prvotních pralesích nebo druhotných přírodě blízkých porostech dosahovala velmi dobrých přírůstů a dosud nedocházelo ke kalamitám, se kterými je pozdější pěstování smrkových monokultur spjato až do současnosti. Zejména v 17. a první polovině 18. století bylo vydáno několik lesních řádů, platných vždy pro příslušné panství, které rozličnou měrou regulovaly využití lesů dotyčných šlechticů (např. instrukce Černínská – 1654; Frýdlantská – 1674; lesní řád knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu – 1710; Harrachovská instrukce – 1722 atd.) (Konšel 1934).
V polovině 18. století však nastává zásadní zvrat, protože císařovna Marie Terezie podepisuje „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“ a následně souhlasné patenty pro země ostatní (1756 pro Slezsko) (Konšel 1934, Nožička 1957). V patentu se např. zakazuje veškerá pastva v mladých kulturách, stejně jako hrabání mechu v jehličnatých lesích, odkrývající kořeny stromů atd. Dále byla ustanovena např. povinnost zajistit nový lesní porost po provedené těžbě, evidovat a zaměřit všechny lesy a pro zlepšení stavu a zvýšení produkce vyrabovaných lesů bylo doporučováno systematické a intenzivní smrkové hospodářství.
Vznik prvních lesních rezervací v 19. století
V první polovině 19. století docházelo v českých zemích k rozsáhlým těžbám dříví, které souvisely s rozvojem hutnictví a další průmyslové výroby. Při obnovách porostů byl masově prosazován smrk ztepilý (Picea abies), který byl uměle zaváděn na většině obnovní plochy tehdejších lesů. Již v prvních, příp. ve druhých generacích smrkových monokultur však docházelo k velkým polomům (zejména ve špatně vychovávaných, labilních porostech), které byly následně doprovázeny rozsáhlými kalamitami lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Rychlé mizení dosud nedotčených pralesů i v méně přístupných horských oblastech umocněné sílící vlnou romantismu první poloviny 19. století byly důvodem k vyhlášení prvních lesních rezervací na evropském kontinentu vůbec.
Vliv romantismu se odrazil i v rozhodnutí přírodymilovného hraběte Jiřího Františka Augusta de Langueval-Buquoye, přítele Goethova, majitele panství Nové Hrady v jižních Čechách. Ten napsal 28. srpna 1838 svému lesníkovi dopis, který se nesmazatelným způsobem zapsal do historie ochrany přírody nejen v České republice:
„Mému inspektoru Františku Železnému! Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem trať II. hlavního dílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Almbach a dělící čarou (pravděpodobně myšlena státní hranice s Rakouskem – pozn. aut.) jako prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli v skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a drobné dříví nesbíralo, zkrátka, aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu. Jiří hrabě Buquoy“
Jednalo se o Žofínský prales v Novohradských horách, jehož ochrana byla tehdy deklarována na ploše 38 ha. V roce 1938 byla přísná ochrana rozšířena na území o celkové rozloze 99 ha, na níž se rozkládá i dnes (Národní přírodní rezervace Žofínský prales). Souběžně s tím vyhlásil hrabě Buquoy ochranu dalšího, nedaleko ležícího pralesního porostu zvaného Hojná Voda (dnes na výměře necelých 10 ha). I tento porost požívá přísné ochrany dodnes jako Národní přírodní památka Hojná Voda.
Stejně jako Jiří Buquoy uvažoval také Ing. Josef John v oblasti Boubína na Šumavě. K zájmu o dosud existující pralesy jej však nevedl pouze romantický pohled na celou záležitost. Uvědomoval si, že v těchto porostech leží klíč k pochopení člověkem neřízených přírodních procesů, bez jejichž znalosti není možno provozovat trvale udržitelné lesní hospodářství ani aktivní ochranu pralesovitých porostů. V roce 1843 se Josef John ujal vedení lesní správy ve Vimperku na tehdejším Schwarzenbergském panství. Od roku 1847 se připravoval využívat pozorování vývoje stromů v pralese pro potřebu lesnické vědy a patrně již tehdy uvažoval o jejich záchraně pro budoucí generace (Nožička 1958, 1959). Josefu Johnovi jistě náleží hlavní zásluha o to, že již roku 1849 byla pozornost českých lesníků obrácena k šumavským pralesům. Toho roku 2. září uspořádala Česká lesnická jednota za účasti vynikajících odborníků svou první exkursi do Boubínského pralesa a poskytla tak mnohým účastníkům příležitost spatřit skutečně původní les. Podle tehdejších sdělení bylo na bývalých Schwarzenbergských panstvích ještě 33 000 jiter (19 992 ha) pralesů (Göppert 1868). Uveřejnění zprávy o této exkursi vzbudilo zájem o šumavské pralesy nejen u nás, nýbrž i v sousedních zemích. Josef John se snažil přesvědčit knížete Schwarzenberga o nutnosti chránit Boubínský prales. Majiteli panství mimo jiné oznamoval: „V tomto prostoru leží takřka otevřená kniha přírody, z jejíchž řádků lze vyčíst zákony, jimiž matka příroda, je-li v lesích volná a nerušená, jako právě zde po staletí, vegetaci zachovává, v různé formě dovršuje, ničí a znovu obnovuje a jak zde taková a onde jiná dřevina vykazuje zvláštní nebo výlučné stanoviště, jinde opět četné druhy harmonicky rozděluje a sestavuje, jak současně uvnitř lesa může být udržen řád plný života a smrti s hmotovým bohatstvím a individuální nejvyšší silou a plný nápadných dokladů proti násilnému pustošení“ (Nožička 1958). Díky Johnovu dlouhodobému úsilí a přímluvě vratislavského vrchního zemského lesmistra von Pannewitze rozhodl Schwarzenberg roku 1858, že pralesy v odd. 31b, 34b a 35a v zátoňském revíru mají zůstat trvalými rezervacemi (Nožička 1958, 1959). Ochrana Boubínského pralesa se původně vztahovala na poměrně rozsáhlou plochu (její přesné vymezení je z archivních materiálů velmi obtížné). Avšak v roce 1870 postihla Šumavu velká ničivá vichřice, která způsobila obrovské polomy i v oblasti Boubína. Z obavy o masivní šíření lýkožrouta smrkového do okolních smrkových porostů byly zpracovány polomy i v rezervaci a bez zásahu zůstalo pouze jádro o výměře 48 ha (bývalé odd. 31), které je do současnosti nedotčené těžební činností.
Další lesní rezervace byly vyhlašovány až po delší odmlce. Jednalo se vždy o soukromé majetky velkých vlastníků lesa.
- 1894 – Buky u Vysokého Chvojna
- 1903 – Šerák–Keprník
- 1904 – Labský důl
- 1909 – Javorina
Při vzniku Československé republiky v roce 1918 tedy existovalo celkem 7 soukromých lesních rezervací bez jakéhokoliv statusu právní ochrany.
Období do vzniku republiky do vydání prvního zákona o ochraně přírody (1918-1956)
V roce 1919 byly ustanoveni první tzv. konzervátoři ochrany přírody. Jednalo se o odborně vzdělané občany, zpravidla učitele biologie (od univerzitních po učitele základních škol), kteří se dobrovolně začali věnovat otázkám ochrany přírody, osvěty studentů i veřejnosti a výběru území, která by měla požívat statutu právní ochrany. Vůdčí osobností rodící se institucionální ochrany přírody se stal Rudolf Maximovič, který začal konzervátory systematicky řídit pod hlavičkou Ministerstva školství a národní osvěty. Jeho zásluhou byly zpracovány návrhy prvního zákona o ochraně přírody. V období 1922-1938 bylo do českého parlamentu podáno celkem pět návrhů zákona o ochraně přírody. Návrhy zahrnovaly i zřizování tzv. přísných (tzn. bezzásahových) rezervací zejména v pralesních porostech. Ani jeden návrh nebyl parlamentem přijat. Sám Rudolf Maximovič kladl velký důraz na pralesní rezervace jako na národní dědictví. I přes neúspěšná jednání v parlamentu se mu podařilo připravit alespoň tzv. „silvestrovský výnos“, který 31.12.1933 vydalo právě tehdejší Ministerstvo školství a národní osvěty. Jednalo se o první oficiální soupis přírodních památek, kde byla zdůrazněna jejich hodnota pro výchovu mládeže i význam pro stát a doporučována jejich návštěva. Na seznamu převažovaly pralesovité lokality a významné geologické útvary.
Postupně i další majitelé vyhlašovali na svých majetcích lesní rezervace. Často se uplatňoval důvod zachování dobrého loveckého revíru, ve kterém byl klid (např. prales Mionší jako tokaniště tetřívků), ale nezřídka již šlo o vědomé zachování alespoň zbytku přírodě blízkého lesa, jako ukázky člověkem minimálně ovlivněného ekosystému (Žákova hora, Ranšpurk atd.). V roce 1938 bylo takto deklarováno 142 rezervací, přičemž stejně jako v roce 1933 převažovaly zbytky přirozených lesů („pralesů“) a zajímavé geologické útvary (Strejček et al. 1983).
Druhá světová válka přerušila veškeré snahy o vytvoření právního prostředí pro ochranu přírody. Válečné období, kdy byly uzavřeny vysoké školy, využil fytocenolog doc. RNDr. Ing. Alois Zlatník, učitel na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, k terénnímu průzkumu zbytků přirozených lesů a sestavil návrh komplexní sítě lesních rezervací pro Moravu a Slezsko, sledujíce reprezentativní zastoupení všech lesních typů i lesních vegetačních stupňů. Přestože byl návrh zpracován písemně, po válce se nikdy nepodařilo tuto síť komplexně vybudovat.
V období po komunistickém převratu v únoru 1948 byly veškeré aktivity i v ochraně přírody zcela zpolitizovány a prosazovány pouze účelově jako nástroj prezentace komunistické moci.
Od vydání prvního zákona o ochraně přírody do roku 1992
V roce 1956 byl zpracován a následně v parlamentu schválen zákon č. 40/1956 Sb. O státní ochraně přírody – první právní norma v Československu po dlouhodobých neúspěšných snahách předválečných. Zákon poprvé právně ustanovoval kategorie chráněných území – státní přírodní rezervaci, chráněný přírodní výtvor a chráněnou krajinnou oblast. Zákon umožnil právně zakotvit ochranu dosud pouze vlastníky deklarovaných chráněných pralesovitých porostů. Byl však poplatný době vzniku a umožňoval řadu výjimek a navíc nedával institucionální ochraně přírody žádné pravomoci – pouze poradní a metodickou činnost.
První chráněná krajinná oblast byla vyhlášena v roce 1954 (CHKO Český Ráj), první národní park v roce 1963 (Krkonošský NP).
Vzhledem k tomu, že po násilném zestátnění po roce 1948 bylo 95% lesů ve státním vlastnictví, docházelo k postupnému vytváření sítě lesních zvláště chráněných území na celém území bez potřeby řešit problémy újmy vlastníků na produkci. Tento problém vyvstal až při majetkové restituci, jejíž hlavní vlna proběhla v roce 1991 po přijetí „polistopadových“ restitučních zákonů.
Od roku 1992 do současnosti
V roce 1992 byl Českou národní radou přijat zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., který byl vzhledem k minulému stavu ochrany přírody velmi moderně koncipovaný. Legislativně byla zakotvena nejen ochrana zvláště chráněných území (včetně nově pojaté kategorizace), ale také ochrana např. cenných starých stromů, tvorba územního systému ekologické stability v kulturní krajině atd. Státní ochrana přírody získala důležité kompetence ve státní správě, plánování i v realizaci péče o chráněná území.
V roce 1995 byl přijat zákon o lesích č. 289/1995 Sb., který nahradil nevyhovující socialistické zákony o lesích (federální československý zákon č. 61/1977 Sb., o lesích a český zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství). Zákon nově definuje také funkce lesů a veřejně deklaruje zájem společnosti na uplatnění trvale udržitelného hospodaření v lesích.
Usnesením vlády ČR č. 53 z 13. ledna 2003 byl schválen Národní lesnický program (NLP), navazující na závazné mezinárodní i národní programové a koncepční dokumenty (3. ministerská konference o ochraně evropských lesů v Lisabonu – 1998; rezoluce Rady Evropské unie „O lesnické strategii pro EU“ – 1998; 6. zasedání Konference smluvních stran Úmluvy o biologické rozmanitosti v Haagu – 2002). NLP byl vypracován jako společný dokument Ministerstva zemědělství a Ministerstva životního prostředí ČR. Jednou z devíti kapitol NLP je kapitola „Lesy ve zvláště chráněných územích“, která se snaží analyzovat problémy a navrhnout řešení v problematice péče o lesy ve zvláště chráněných územích.
LITERATURA
Göppert, H. R., 1868. Skizzen zur Kenntniss der Urwälder Schlesiens und Böhmens. E. Blochmann & Sohn, Dresden.
Nožička, J., 1958. Z historie boubínského pralesa. Ochrana přírody 13, 144-149.
Nožička, J., 1959. Snahy o přirozenou obnovu lesa a vznik prvních lesních rezervací. Lesnictví 5, 249-252.
Strejček, J., Kubíková, J., Kříž, J., 1983. Chráníme naši přírodu. SPN, Praha.